Zamyšlení nad liturgickými texty z neděle 1. 11. 2020

Liturgické texty na 1.11.2020 Slavnost Všech svatých

PRVNÍ ČTENÍ Zj 7, 2 - 4. 9 – 14 Hle - veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků.
Žl 24 (23), 1 - 2. 3 - 4ab. 5 - 6 Odp.: srv. 6 Odp.: To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!
DRUHÉ ČTENÍ 1 Jan 3, 1- 3 Budeme vidět Boha tak, jak je.
EVANGELIUM Mt 5, 1 - 12a Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.

Texty: http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=1&m=11&r=2020#C1

Zdravím opět všechny při zamyšlení nad texty Písma z následující neděle 1. 11. 2020, slavnosti Všech svatých.

Tentokrát všechny čtení sledují společný záměr. Jako téma lze vnímat přislíbení spásy a výzva ke svatosti. Základní zprávou je ujištění, že všem je místo u Boha připraveno a každý tak máme možnost připojit se ke svatým v nebi.

Na úvod můžeme vyzdvihnout radostnou naději z druhého čtení. Sv. Jan nás povzbuzuje, že už nyní se na nás projevují účinky Boží lásky. Katechismus říká: „Boží Království existovalo dříve než my; přiblížilo se ve vtěleném Slovu, je hlásáno celým evangeliem, přišlo v Kristově smrti a vzkříšení. Od Poslední večeře přichází Boží království v eucharistii; je mezi námi. Boží království přijde ve slávě, až je Kristus odevzdá svému Otci“ (KKC 2816). Takže jsme nyní uprostřed velkého dění mezi vykupitelským činem Krista a Jeho druhým příchodem.

V prvním čtení ze Zjevení sv. Jana je nám představena nebeská liturgie, při které jsou účastni spasení z Izraele a ze „všech národů“ spolu s anděly. Když si otevřeme tuto sedmou kapitolu v Bibli, vidíme, že liturgický text je trochu zkrácen. V chybějícím prvním verši se můžeme dočíst, že se oni čtyři andělé postavili do čtyř úhlů země. Je to obrazné vyjádření, které se často objevuje ve Starém zákoně a potažmo i v Novém. Čtyři úhly znamenají čtyři světové strany a adresát tím dává událostem celosvětový význam.

Zastavil bych se dále u čísla 144 000, což je množství označených pečetidlem živého Boha. Svědkové Jehovovi si tento výčet přivlastňují v jeho absolutním vyjádření. Součástí jejich učení je, že do nebe půjde právě oněch 144 tisíc a přirozeně se to má týkat jich samotných. Stoupenců této sekty jsou nyní na miliony, takže své učení v tomto směru stále upravují, podobně jako v případě neuskutečněných konců světa. Je to případ fundamentalistického čtení Bible, kdy se vytrhávají určité texty a není dostatečně reflektován celý kontext Písma sv.

Ve vynechaných verších 5 až 8 je výčet 12 izraelských kmenů a z každého dvanáct tisíc označených. Toto nám pomůže ozřejmit onen počet poznamenaných - tedy 12 x 12 000.

V židovském učení mají čísla velký symbolický význam. Proto je nelze vnímat zjednodušeně jako pouze početní údaj. Číslo dvanáct označuje plnost, což nejvíce dokumentuje právě 12 izraelských synů praotce Jákoba. Z těchto synů pak povstalo 12 kmenů, které po vysvobození z Egypta a dosažení zaslíbené země vytvořily celý Izrael. Číslo tisíc má také velmi důležitý význam. Jednak je ve Starém zákoně takto pojímána základní vojenská jednotka (hebrejsky elef), což může evokovat, dle některých vykladačů Písma, ustanovení bojových jednotek proti Satanovi. Řecký výraz pro tisíc je chilioi. Z tohoto slova pochází nauka chiliasmus, která hovoří v různých podáních o tisíciletých říších, které se střídají v nadvládě nad světem. Toto pojetí, hojně rozšířené v různých dobách a společenstvích, je katolickou církvi zamítnuto.

Opět je nutno připomenout obraznost a symboliku čísla tisíc. V Žalmu 90, 4 čteme, že: „ tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka“. Jistě nebudeme chtít chytat žalmistu za slovo, že má na mysli přesně tisíc let. Je zde zřejmá snaha vyjádřit Boží nekonečnost a věčnost obrazem, který je pro posluchače přijatelný.

Podobně onen symbolický výsledný počet 144 tisíc ze všech izraelských kmenů lze chápat jako výzvu pro celý Izrael, aby následoval Beránka, jenž zde představuje samotného Ježíše Krista. Jistě se nabízí vztáhnout tento text na naši církev, založenou na dvanácti apoštolech, která je povolána shromažďovat a označovat ty, kteří vyznávají Krista.

Spása není určena jen pro židy jakožto vyvolený národ, ale je vztažena i pro lidi ze všech „národů, kmenů, plemen a jazyků.“ Text Zjevení sv. Jana nás ubezpečuje, že nebeské království je otevřeno i pro nás osobně, a proto nemusíme mít obavu, že by po vyčerpání oněch 144 tisíc míst pro nás už nezbylo…

Přesuňme se k evangeliu. Je vhodné sledovat předložený text společně s obdobným úryvkem u sv. Lukáše 6, 20-26. Sv. Matouš představuje Pána Ježíše, jak vystoupil na horu. V tomto lze spatřovat podobnost s Mojžíšem na hoře Sinaj, kde obdrží od Hospodina Desatero a další ustanovení (Ex 19, 3.20). Sv. Matouš adresuje své evangelium předně křesťanům ze židovského národa, proto také využívá příbuzné reálie a zvyky známé ze Starého Zákona, aby tak ukázal, jak jsou naplňovány v Ježíši Kristu. Ježíš se i posadil zřejmě podobně, jako usedali učitelé z řad židů, když přednášeli. Sv. Lukáš píše své evangelium spíše křesťanům z pohanství a z toho důvodu používá někdy odlišné obraty. Ježíš u něj pronáší blahoslavenství na rovině a zřejmě ve stoje, podobně jako tomu bylo zvykem v řeckém prostředí.

Když se začteme do blahoslavenství, tak v kontrastu s Mojžíšovým zákonem vystupují více jako přísliby. Zejména první tři blahoslavenství nevyznívají skoro vůbec jako morální výzva. Zde je zajímavé sledovat, jak znění evangelijního textu ukazuje na posun od starozákonního vnímání chudoby, tichosti, pokory, pláče a zarmoucení. Ve Starém Zákoně se přítomnost Božího požehnání spatřovala v tom, že se dotyčnému člověku dařilo v životě – měl hodně bohatství, potomků, dlouhá léta apod. Když ale byl někdo sužován chudobou, nemocemi, tak to byla známka, že Bůh není s ním, a jedná se o tresty za jeho hříchy. Toto vnímání Boží přízně se v knihách Starého Zákona ale vyvíjelo. Vzpomeňme na Knihu Job nebo Kazatel, které vyznívají dosti odlišně. Proroci také stále více upozorňují, že před Bohem je důležitější čistota srdce než bohatství. V našem evangelijním úryvku jde Bůh ještě dále, a právě těm, kteří celý život prohrávají a celkově se jim nedaří, nabízí své království, potěšení a dědictví.

Mrkněme se více na první blahoslavenství. Sv. Lukáš v něm jmenuje „chudé“ bez dalšího určení, což evokuje zejména materiální chudobu. Matouš přidává: „chudí v duchu,“ čímž přece jen chudobu posouvá a více specifikuje. Jistě se nejedná o nějakou slabomyslnost, ale o to, jak tuto chudobu prožíváme. Úděl chudoby lze nést se vzpourou či nenávistně – anebo trpělivě.

Je možné také v oné chudobě ducha spatřovat nedostatek nebo prázdný prostor ve svém nitru, který by měl být něčím zaplněn či naplněn. Dovolte mi lehké zabrouzdání do filosofie. Řecký filosof Aristoteles (385-322 před Kristem) používá řecký termín „scholé“, kterým označuje volný čas, který má člověk k dispozici, aby se zušlechťoval po duševní stránce. Tento čas scholé získává mimo jiné ten, který má patřičně zabezpečenou vlastní domácnost (včetně materiální stránky), a nehoní se neustále za dalším rozmnožováním majetku.  Jde o prázdný čas, který by měl člověk zaplnit rozjímáním nad světem a k dosahování duševního blaha. Je to vlastně určitá vnitřní svoboda a dispozice, aby se tyto věci mohly uskutečňovat.

Mě to zaujalo v souvislosti s naší dnešní přítomností. Technické vymoženosti v domácnostech a na pracovištích nám umožňují získat více volného času. Je pak otázkou, k jakým činnostem jej využijeme. Zda tento čas po Aristotelově vzoru investujeme do věcí a aktivit, které nám dávají nějakou vyšší hodnotu, nebo nás spíše zotročují.

Když se vrátíme k evangeliu, tak zde je záležitost prostoru pro hodnotné věci posunuta ještě dál.  Chudoba v našem duchu, nebo můžeme říci v našem srdci, nám umožňuje, abychom jej mohli nabídnout samotnému Bohu. Jakožto Stvořiteli mu jistě náleží celý náš život, jak jej prožíváme dnes a denně. Ovšem je zřejmé, že je důležité pamatovat i na konkrétní čas a prostor ponechaný výhradně pro Boha.

Přeji do nelehké současné doby hodně Boží pomoci.

Martin S.

Na závěr ještě povzbuzuji k případným komentářům.