Zamyšlení nad biblickými texty k 1. adventní neděli 29. 11. 2020

 Liturgické texty na 13.12.2020 3. neděle adventní

1. ČTENÍ Iz 61, 1-2a. 10-11 Radostí jásám v Hospodinu.
Lk 1, 46-48a. 48b-50. 53-54 Odp.: Iz 61, l0b Odp.: Můj duch jásá v mém Bohu!
2. ČTENÍ 1 Sol 5, 16-24  Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána.
EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28 Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte.

Texty: http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=13&m=12&r=2020#C1

Zdravím opět všechny při zamyšlení nad texty této neděle. V tomto roce je mé skromné přispívání u konce, neboť dále bych do prožívání svátků už takto nevstupoval. Otázku, jaké bude pokračování v novém roce, nechávám zatím otevřenou.

Rád bych pro tento příspěvek využil dokument papeže Františka s názvem Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte), což je apoštolská exhortace o povolání ke svatosti v současném světě. Už podle názvu se zmíněný dokument pěkné hodí k 3. adventní neděli, zvanou „Gaudete“, jak příznačně upozorňuje Vojta ve svém příspěvku k této neděli.

Pojednání o svatosti navazuje dobře na zvolání proroka Izaiáše v dnešním prvním čteni: „má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky.“ Myslím, že se jedná o velmi povzbudivé Boží pozvání.

Také sv. Pavel ve druhém čtení z 2. listu Soluňanům přichází s výzvou ke svatosti: "Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista."

Možná si řeknete, že apoštolský dokument o svatosti není pro nás běžné věřící. Tento pocit bych rád rozptýlil pomocí textu, kde papež František hovoří o tom, že „rád pozoruje svatost přítomnou v trpělivosti Božího lidu: v rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, v mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, v nemocných lidech, ve starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve. Častokrát je to svatost, která na nás čeká „u našich dveří“, svatost těch, kteří žijí vedle nás a kteří jsou odrazem Boží přítomnosti. Můžeme jim říkat „střední třída svatosti“ [GE č. 7].

Zmínka o "střední třídě svatosti" (srov. Joseph Malègue) mě zaujala. Často se totiž píše o tom, že ekonomiku určité země drží v chodu tzv. „střední třída“, což nejsou ani sociálně slabí, ani ti nejbohatší, ale právě ta většina běžných občanů, kteří pracují v zaměstnání nebo na sebe, mají rodiny, platí daně, nakupují atd. Když to převedeme na církev, tak tato střední třída jsme právě my, kteří nejsou ani tolik výjimeční svatí, ale ani ne úplně na okraji, že bychom o Bohu neměli zdání. Snažíme se každodenně plnit své stavovské povinnosti a hledat orientaci a posilu u Pána a v jeho církvi, kterou také tvoříme a máme za ni odpovědnost.

Je opravdu důležité přijmout fakt, že svatost je povoláním pro nás všechny, nejen pro povolané k duchovní službě. Svatost také neznamená jen heroické skutky, jaké projevovali svatí mučedníci. Zároveň nelze počítat stupeň svatosti podle toho, jak často a dlouho jsme v kostele nebo na kolenou. Účast při bohoslužbách a modlitbě je pro nás podstatná posila pro vztah s Bohem, který se má pak hlavně projevit ve všedním životě.

A nutno přiznat, že právě v běžném životě se ukazuje ona svatost, jak to výstižně připomíná papež František: „K tomu, abychom byli svatí, nemusíme být biskupy, kněžími, řeholnicemi nebo řeholníky. Mnohdy jsme v pokušení myslet si, že svatost je vyhrazena jen těm, kdo mají možnost vzdálit se běžným zaměstnáním, aby mohli věnovat hodně času modlitbě. Ale tak to není. Žiješ v manželství? Buď svatá nebo svatý tím, že miluješ a pečuješ o svého manžela nebo manželku tak, jako to Kristus činí s církví. Chodíš do zaměstnání? Buď svatá nebo svatý poctivou a pečlivou prací ve službě bratřím a sestrám. Jsi otec nebo matka, babička nebo dědeček? Buď svatá nebo svatý tím, že trpělivě učíš děti následovat Ježíše. Jsi ve vedoucí pozici? Buď svatý tím, že bojuješ za obecné dobro a nehledáš své osobní výhody“ [GE č. 14]

Papež František pak přidává i konkrétní příklady: „Tato svatost, k níž tě Pán volá, roste postupně skrze drobné úkony. Například nějaká paní jde nakupovat na tržnici, potká tam sousedku, dá se s ní do řeči a začnou pomlouvat. Ta žena si ale uvnitř řekne: „Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.“ To je jeden krok ke svatosti. Potom jí chce její syn doma vykládat své fantazie. A ona, třebaže je unavená, si s ním sedne a trpělivě a se zájmem mu naslouchá. To je další oběť, která posvěcuje“ [GE č. 16].

Nedá mi také nepřipomenout papežova slova, které věnuje konkrétně ženám: „…také rád bych podtrhl, že „ženský génius“ se projevuje ženskými styly svatosti, které jsou nepostradatelné pro to, aby se Boží svatost zrcadlila v tomto světě. A právě v dobách, v nichž byly ženy většinou přehlíženy a opomíjeny, podněcoval Duch Svatý světice, jejichž půvab působil v církvi novou duchovní svěžest a významné reformy. Velice mi pak leží na srdci, abych připomenul mnoho neznámých nebo zapomenutých žen, které – každá svým způsobem – vedly a proměňovaly rodiny a společenství silou svého svědectví“ [GE č. 12].

Nakonec bych zmínil papežovu výzvu: „Neměj strach ze svatosti. Ona ti nevezme síly, život ani radost. Naopak, staneš se tak člověkem, na jakého Otec myslel, když tě stvořil, a zůstaneš věrný svému bytí. Závislost na Bohu nás osvobozuje od otroctví a přivádí nás k poznání naší důstojnosti“ [GE č. 32].

U toho bych se ještě více zastavil. Každý z nás je originálně stvořen Bohem a obdržel i určité poslání nebo povolání. Čím více se člověk přiblíží svým životem k onomu Božímu záměru, pociťuje i intenzivněji vnitřní naplnění a stává se šťastnějším. Ať už je to určitý životní stav, povolání, ale i oběť, kterou je nutno přinést. Tím je život protknut dynamikou neustálého objevování toho, co mi Bůh připravil. Navíc, pokud se úplně po zamýšlené cestě nevydávám, Bůh mě stejně neopustí a snaží se mě inspirovat a podněcovat právě tam, kde se nyní nacházím.

Je dobré hledat podněty u svatých a lidí, kteří jsou na cestě k Bohu dál, ale nelze je zcela kopírovat. Každý člověk je svébytná osobnost s vlastní cestou. Nicméně všechny cesty se sbíhají u Krista, pravého člověka, který představuje všechny aspekty lidství, aniž by popíral originalitu každého člověka.

Zde bych připomněl Jana Křtitele, jak o něm pojednávají texty této neděle. Jako člověk poslaný od Boha zůstává sám sebou. Neztotožňuje se s jinými postavami a pověřeními, kterými ho židovští představení chtěli definovat. Tak odmítá, že by byl mesiáš nebo Eliáš či prorok. Nenechá se zaškatulkovat a přijímá zcela originální povolání, a to je „hlas volajícího na poušti.“

Ve světském prostředí je dnes populární vzhlížet ke kdejaké celebritě a kopírovat ji, prožívat virtuální život na sociální sítích nebo pomocí technologií. Takový člověk pak ale nežije dostatečně svůj vlastní život a nemůže být ani naplněný a šťastný.

Svatost tak není něco strnulého nebo uniformního, jak by se mohlo zdát. To, že jsme každý jiný, má svůj záměr v samotném Bohu. Tato rozmanitost se pak stává i užitečnou pro celé společenství.  

Přeji, ať prožijete nadcházející svátky v radosti a svatosti.