Zamyšlení nad biblickými texty k 1. adventní neděli 29. 11. 2020

1. ČTENÍ Iz 63, 16b-17. 19b; 64, 2b-7; Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!

Žl 80 (79), 2ac+3b. 15-16. 18-19; Odp.: Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spasení.
2. ČTENÍ 1 Kor 1, 3-9; Čekáme, až přijde náš Pán Ježíš Kristus.
EVANGELIUM Mk 13, 33-37; Bděte: nevíte, kdy při jde pán domu. 

 Texty: http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=29&m=11&r=2020#C1

Zdravím opět všechny už nyní v adventním čase. Předchozí zamyšlení o ženách zřejmě vzbudilo jistý zájem, soudě podle počtu přečtení a také i komentářů, které se začaly více objevovat, což je fajn. Díky i za dotazy, ke kterým se chci vrátit příště. Než se dostanu i k aktuálním textům, rád bych se ještě s ženami pozdržel.

Adventní čas je zcela podstatně spojen s naší nebeskou Matkou. Na 4. neděli adventní, tedy už jen malý krůček před narozením Ježíše Krista, budeme číst úryvek z Lukášova evangelia, jak byl anděl Gabriel poslán k panně, která se jmenovala Maria. Na co bych rád u této velmi známé perikopy upozornil, je nutný Mariin souhlas. Nám se v současné době po tolika staletích od této události může zdát, že Její kladná odpověď se automaticky předpokládala. Ovšem přijmout ohlašované početí nebylo nic jednoduchého, protože s ohledem na tehdejší předpisy si musela být vědoma ohrožení vlastního života (těhotná neprovdaná žena mohla být vydána k ukamenování). A je také zřejmé, že bez tohoto souhlasu by Bůh skrze Marii neučinil ony veliké věci, zmíněné v jejím Magnificat. Jak připomíná papežský kazatel Raniero Cantalamessa, Panna Maria svůj souhlas vyslovila ve shodě s tehdejší hebrejštinou slovem „Amen“, což lze přeložit i jako „staň se“. Když my sami tímto zvoláním tak běžně zakončujeme modlitbu, je dobré si u každého „amen“ uvědomit, že tím dáváme také souhlas k tomu, aby na nás Bůh vykonal veliké věci navzdory tomu, že nás to může něco stát.

Rád bych ještě zůstal u role žen ve Starém Zákoně. Židé doby Starého zákona se nacházeli v prostředí silně patriarchálním. Takto fungoval okolní svět a židovský národ v tom nebyl výjimkou. Ženy neměly ty stejné možnosti a postavení jako muži. Nicméně navzdory tomu, že Bible vzniká v tomto prostředí, její poselství je schopno překročit tuto danost tehdejší společnosti. Jinými slovy Písmo ukazuje na Boha, který se vymaňuje z toho, jak národy běžně vnímaly zažité společenské řády a jakou zkušenost měly se svými bohy a bůžky. S tím koresponduje i text z dnešního 1. čtení z proroka Izaiáše: „Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by Bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají.“

Prof. Ctirad Pospíšil také rád zmiňuje, že Bůh má smysl pro humor. Umí totiž překvapit, rozhodit důmyslně vytvořené lidské plány a Bůh sám se nenechává lidmi uzavřít do předem vytvořených škatulek. Jednoho takového Božího přístupu, právě v souvislosti se ženami, jsem si kdysi všiml v knize Soudců 13, 2-23. Text pojednává o muži jménem Manóach, což není tolik známá biblická postava, ale jeho pozdější syn obdařený ohromnou silou už ano, a tím je Samson. V úryvku vystupuje Manóachova žena, která je neplodná. K té ženě přišel Hospodinův posel, aby jí oznámil, že otěhotní, a dal jí další pokyny, jak se mají o zaslíbeného syna starat. Když to žena svému muži sdělila, zřejmě jí nevěřil, protože se Hospodina dožadoval, aby posel přišel znovu. Což se stalo, ale posel opět přišel pouze za ženou. Žena tedy informovala muže a ten se šel za poslem přeptat, co mají s narozeným synem konat. Hospodinův posel trpělivě opakuje to, co už předtím zvěstoval ženě.

Zajímavé je, že Hospodin v tomto úryvku nehovoří k muži, jak by se dalo vzhledem k nastavení tehdejší společnosti očekávat, ale obrací se přímo k ženě, a to ještě opakovaně. A Manóach to zřejmě nemohl pochopit. Navíc, když poznal, že se setkali s Božím poslem, projevuje paniku, že zemřou, protože viděli Boha, což bylo obecně zapovězeno. Ovšem žena moudře poukazuje na to, že pokud by je chtěl Hospodin usmrtit, tak by jim přece nepřislíbil syna. Žena se v tomto příběhu objevuje nejen jako nositelka Boží zvěsti, ale také Boží moudrosti.

Mám za to, že předchozí text pěkně ukazuje, jak Bůh v Bibli není spoután dobovými zvyky. Ještě názorněji to ukazuje Ježíš Kristus, který navzdory tehdejším způsobům se ženami bez problému rozmlouvá a přímo ironizuje prostředí, kde má žena nízké postavení.  

Při četbě o ženě z úryvku z knihy Soudců se nelze ubránit i určité podobnosti s Pannou Marií. Sv. Lukáš popisuje situaci, kdy Anděl jako Boží posel zvěstuje radostnou novinu přímo Jí. A podobně jako Manóachova žena si také Maria zřejmě v duchu moudře řekla, že pokud mi Bůh zaslibuje narození syna, pak mě jistě ochrání ode všeho nebezpečí. Stejné ubezpečení o Boží ochraně můžeme očekávat i my, pokud nás Bůh zve do náročných úkolů.

Melozzo da Forlì, Zvěstování, 2. polovina 15. století

Nyní bych obrátil pozornost na texty této neděle. Všechna čtení směřují ke zřejmému tématu, a tím je příchod Boha a Pána Ježíše Krista. Adventní doba nás podle církevního roku vybízí jednak k přípravě na oslavu narození Krista, ale zároveň nás zve k očekávání Jeho druhého příchodu na konci věků.  Křesťanství nás učí nedívat se někam nazpátek, ale hlavně dopředu. Je fajn si připomínat a těšit se na vánoční svátky, ale pokud bychom zůstali pouze u toho, tak ztrácíme živost víry. Pak by se mohl advent smrsknout pouze na připomínku historické události, podobně jako si při příležitostí státních svátků upomínáme zásadní momenty naší země. Slavit tyto události je jistě velmi důležité, ale pro křesťanskou zvěst je to přece jen ještě málo. Křesťané mají být předně lidé naděje, zaměření na to, co nás všechno od našeho Pána ještě dobrého čeká…

V dnešním krátkém evangeliu je zřetelná výzva „Bděte!“ Zastavil bych se u časových údobí dne, kdy podle sv. Marka může Pán přijít a zajímavé souvislosti s velikonocemi. Podle jezuity Antonína Holase evangelista používá pro označení nočních vigilií, na něž byla noc po třech hodinách rozdělena, lidových výrazů. Pán domu může přijít večer (kdy Ježíše zradil jeden ze Dvanácti), o půlnoci (kdy je vyslýchán od velekněze), za kuropění (v době Petrova zapření) nebo ráno (kdy je veleradou vydán Pilátovi). Připadá to, jako by se Pán, který nepřišel spasit spravedlivé, nýbrž hříšníky, jimiž jsme my všichni, dostavil, až se dokoná hřích člověka.

Na závěr bych se ještě vrátil volněji k adventnímu času. Od dětství, a dá se říci stále, prožívám Vánoce velmi intenzivně a těším se na ně. Nadšené pocity z dětství ve mně opět připomínají naše vlastní děti. Jistě to není jen můj pocit, že samotné vánoční svátky uběhnou velmi rychle a pak už je připomínají pouze postavené jesličky, vánoční stromek (pokud brzy neuschne) a případně další výzdoba. Proto se dá říci, že je pro mě adventní čas se svým očekávání svátků jakýmsi protažením celých Vánoc. Slyšet koledy z rádia, v obchodech či na trzích během adventu je zřejmé předbíhání - s těmi obchody a trhy to letos ale asi nebude tak dramatické. Ovšem například světelná výzdoba v ulicích, strom v centru, na který se vždy nějak těším, mě jakoby upozorňuje na Světlo, které nakonec v plnosti zazáří. 

Přeji požehnaný adventní čas a napište také, jak prožíváte advent a co to ve vás vyvolává, a samozřejmě i další podněty.