Liturgické texty na 13.12.2020 3. neděle adventní
1. ČTENÍ Iz 61, 1-2a. 10-11 Radostí jásám v Hospodinu.
Lk 1, 46-48a. 48b-50. 53-54 Odp.: Iz 61, l0b Odp.: Můj duch jásá v mém
Bohu!
2. ČTENÍ 1 Sol 5, 16-24 Ať si
uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána.
EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28 Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte.
Texty: http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=13&m=12&r=2020#C1
Zdravím opět všechny při zamyšlení nad texty této neděle. V tomto roce je mé skromné přispívání u konce, neboť dále bych do prožívání svátků už takto nevstupoval. Otázku, jaké bude pokračování v novém roce, nechávám zatím otevřenou.
Rád bych pro
tento příspěvek využil dokument papeže Františka s názvem Gaudete et
exsultate (Radujte se a jásejte), což je apoštolská exhortace o povolání ke
svatosti v současném světě. Už podle názvu se zmíněný dokument pěkné hodí
k 3. adventní neděli, zvanou „Gaudete“, jak příznačně upozorňuje Vojta ve svém
příspěvku k této neděli.
Pojednání
o svatosti navazuje dobře na zvolání proroka Izaiáše v dnešním prvním
čteni: „má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem
spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky.“ Myslím,
že se jedná o velmi povzbudivé Boží pozvání.
Také sv.
Pavel ve druhém čtení z 2. listu Soluňanům přichází s výzvou ke
svatosti: "Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného
a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista."
Možná si
řeknete, že apoštolský dokument o svatosti není pro nás běžné věřící. Tento
pocit bych rád rozptýlil pomocí textu, kde papež František hovoří o tom, že „rád
pozoruje svatost přítomnou v trpělivosti Božího lidu: v rodičích,
kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, v mužích
a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, v nemocných
lidech, ve starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich
každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve. Častokrát
je to svatost, která na nás čeká „u našich dveří“, svatost těch, kteří žijí vedle nás a kteří jsou odrazem Boží přítomnosti. Můžeme jim říkat
„střední třída svatosti“ [GE č. 7].
Zmínka o "střední třídě
svatosti" (srov. Joseph Malègue) mě zaujala. Často
se totiž píše o tom, že ekonomiku určité země drží v chodu tzv. „střední
třída“, což nejsou ani sociálně slabí, ani ti nejbohatší, ale právě ta většina
běžných občanů, kteří pracují v zaměstnání nebo na sebe, mají rodiny,
platí daně, nakupují atd. Když to převedeme na církev, tak tato střední třída
jsme právě my, kteří nejsou ani tolik výjimeční svatí, ale ani ne úplně na
okraji, že bychom o Bohu neměli zdání. Snažíme se každodenně plnit své
stavovské povinnosti a hledat orientaci a posilu u Pána a v jeho církvi,
kterou také tvoříme a máme za ni odpovědnost.
Je opravdu
důležité přijmout fakt, že svatost je povoláním pro nás všechny, nejen pro
povolané k duchovní službě. Svatost také neznamená jen heroické skutky,
jaké projevovali svatí mučedníci. Zároveň nelze počítat stupeň svatosti podle
toho, jak často a dlouho jsme v kostele nebo na kolenou. Účast při
bohoslužbách a modlitbě je pro nás podstatná posila pro vztah s Bohem,
který se má pak hlavně projevit ve všedním životě.
A nutno
přiznat, že právě v běžném životě se ukazuje ona svatost, jak to výstižně
připomíná papež František: „K tomu, abychom byli svatí, nemusíme být
biskupy, kněžími, řeholnicemi nebo řeholníky. Mnohdy jsme v pokušení
myslet si, že svatost je vyhrazena jen těm, kdo mají možnost vzdálit se běžným
zaměstnáním, aby mohli věnovat hodně času modlitbě. Ale tak to není. Žiješ
v manželství? Buď svatá nebo svatý tím, že miluješ a pečuješ
o svého manžela nebo manželku tak, jako to Kristus činí s církví.
Chodíš do zaměstnání? Buď svatá nebo svatý poctivou a pečlivou prací
ve službě bratřím a sestrám. Jsi otec nebo matka, babička nebo
dědeček? Buď svatá nebo svatý tím, že trpělivě učíš děti následovat Ježíše. Jsi
ve vedoucí pozici? Buď svatý tím, že bojuješ za obecné dobro
a nehledáš své osobní výhody“ [GE č.
14]
Papež František pak
přidává i konkrétní příklady: „Tato svatost, k níž tě Pán volá, roste
postupně skrze drobné úkony. Například nějaká paní jde nakupovat
na tržnici, potká tam sousedku, dá se s ní do řeči a začnou
pomlouvat. Ta žena si ale uvnitř řekne: „Ne, nebudu o nikom mluvit
špatně.“ To je jeden krok ke svatosti. Potom jí chce její syn doma
vykládat své fantazie. A ona, třebaže je unavená, si s ním sedne
a trpělivě a se zájmem mu naslouchá. To je další oběť, která
posvěcuje“ [GE č. 16].
Nedá mi
také nepřipomenout papežova slova, které věnuje konkrétně ženám: „…také rád
bych podtrhl, že „ženský génius“ se projevuje ženskými styly svatosti, které
jsou nepostradatelné pro to, aby se Boží svatost zrcadlila v tomto světě.
A právě v dobách, v nichž byly ženy většinou přehlíženy
a opomíjeny, podněcoval Duch Svatý světice, jejichž půvab působil
v církvi novou duchovní svěžest a významné reformy. Velice mi pak leží na srdci, abych připomenul
mnoho neznámých nebo zapomenutých žen, které – každá svým způsobem – vedly a proměňovaly
rodiny a společenství silou svého svědectví“ [GE č. 12].
Nakonec bych zmínil papežovu výzvu: „Neměj strach ze svatosti. Ona ti nevezme síly, život ani radost. Naopak, staneš se tak člověkem, na jakého Otec myslel, když tě stvořil, a zůstaneš věrný svému bytí. Závislost na Bohu nás osvobozuje od otroctví a přivádí nás k poznání naší důstojnosti“ [GE č. 32].
U toho bych se ještě
více zastavil. Každý z nás je originálně stvořen Bohem a obdržel i určité
poslání nebo povolání. Čím více se člověk přiblíží svým životem k onomu Božímu
záměru, pociťuje i intenzivněji vnitřní naplnění a stává se šťastnějším. Ať už
je to určitý životní stav, povolání, ale i oběť, kterou je nutno přinést. Tím
je život protknut dynamikou neustálého objevování toho, co mi Bůh připravil.
Navíc, pokud se úplně po zamýšlené cestě nevydávám, Bůh mě stejně neopustí a
snaží se mě inspirovat a podněcovat právě tam, kde se nyní nacházím.
Je dobré hledat
podněty u svatých a lidí, kteří jsou na cestě k Bohu dál, ale nelze je
zcela kopírovat. Každý člověk je svébytná osobnost s vlastní cestou.
Nicméně všechny cesty se sbíhají u Krista, pravého člověka, který představuje
všechny aspekty lidství, aniž by popíral originalitu každého člověka.
Zde bych připomněl
Jana Křtitele, jak o něm pojednávají texty této neděle. Jako člověk poslaný od
Boha zůstává sám sebou. Neztotožňuje se s jinými postavami a pověřeními,
kterými ho židovští představení chtěli definovat. Tak odmítá, že by byl mesiáš
nebo Eliáš či prorok. Nenechá se zaškatulkovat a přijímá zcela originální
povolání, a to je „hlas volajícího na poušti.“
Ve světském prostředí je dnes populární vzhlížet ke kdejaké celebritě a kopírovat ji, prožívat virtuální život na sociální sítích nebo pomocí technologií. Takový člověk pak ale nežije dostatečně svůj vlastní život a nemůže být ani naplněný a šťastný.
Svatost tak není něco
strnulého nebo uniformního, jak by se mohlo zdát. To, že jsme každý jiný, má
svůj záměr v samotném Bohu. Tato rozmanitost se pak stává i užitečnou pro
celé společenství.
Martine, díky za připomenutí svatosti. Radost, kterou je nazvána tato neděle je se svatostí hodně spojena. "Smutný svatý, žádný svatý!" To je citát, ale teď nevím, od kterého světce. Chtít být svatý bylo vlastní nejen sv. Dominikovi Saviovi, žákovi sv. Jana Bosca, ale mělo by to být vlastní každému z nás.
OdpovědětVymazatMinulý týden jsme prožívali Mikuláše, ze kterého společnost udělala "čertovské radovánky", čímž se sice snaží tuto lidovou tradici překroutit a zpitvořit tak, že mnohé děti se chtějí převlékat spíše za čerty, než za anděly, ale i v tom je vidět, jak důležitá je pro člověka radost. Ale ta pravá radost nás má vést ke světlu, tedy ke svatosti.
Měli bychom se těšit tím, že jednou budeme opravdu svatí a opravdu v nebi. A k tomu nám dnes shodou okolností pomáhá i sv. Lucie.
Krom toho, že evangelium výrazně připomíná sv. Jana Křtitele, je tak tato neděle obrácena svými duchovními náboji i výrazně k ženám - laděna do růžové barvy i s květinami na oltáři.
Duchovní náboj této neděle je mnohem účinnější, než kafé po ránu: https://vvrh.signaly.cz/2012/radostny-bozi-duch-3-adventni-b
Zdravím Vás a opět taky něco osobního dopíšu.
OdpovědětVymazatÚplně s tebou Martine souhlasím.
Každý z nás , má svou vlastní cestu , dozraváme a posouváme se . Jen musíme chtít. Máme svobodnou vůli a můžeme se sami rozhodnout , jakým směrem se vydáme. Jsou věci které v životě nezměníme , ale můžeme se za ně modlit. Nikde neni psané ,že hned dostanem oč prosíme. Dostanem jen to , co je k naší spáse. Proto je dobré , mít svého duchovního vůdce a nebát se mu otevřít a modlit se za něho , aby nás vedl .
Po dlouhé době jsem se znovu začetl do knihy
Raniera Cantalamessa : Maria , zrcadlo církve.
Jedna část je věnovaná modlitbě. Podělím se o to s Vámi. Sv.Augustin dobře vyložil,že podstatou modlitby je touha po Bohu , která , pramení z Víry , Naděje a Lásky. Tvá touha je tvou modlitbou. Pokračuje li touha , pokračuje modlitba.
Možná se už Vám stalo ,že když se modlíte , zakoušíte něco nepopsatelného , radost , jako by srdce se modlilo s Vámi. Tyto modlitby jsou povznášející a jde to samo. Naopak bývají dny a týdny vyprahlosti , boje s rostržitosti , zápasem , námahou a agonii.
Jestli máme bojovat proti roztržitosti,musíme se vyzbrojit trpělivostí a odvahou.
Nesmíme propadnout mylné domněnce, že je zbytečné se modlit. Je tam toho hodně více, než zde uvádím , už tak jsem se trochu více rozepsal :).
Pokud by chtěl někdo tuto knihu půjčit , rád půjčim.
Jarek Palát
Díky Jarku za příspěvek. Tu knihu jsem nečetl, ale slyšel jsem od R. Cantalamessy přednášku ohledně Panny Marie a bylo to moc inspirující - už jsem to také vícekrát na biblistice použil. Vytrvalost v modlitbě, i když to zrovna nejde snadno, je důležitým momentem, kdy se můžeme posunout v duchovním životě.
VymazatDíky a měj se