Zamyšlení nad biblickými texty k 1. adventní neděli 29. 11. 2020

Zamyšlení nad liturgickými texty z neděle 15. 11. 2020

33. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Př 31,10-13.19-20.30-31 Pracuje radostnou rukou.

2. ČTENÍ 1Sol 5,1-6  Aby vás den Páně nepřekvapil jako zloděj.
EVANGELIUM Mt 25,14-30  Málo jsi spravoval věrně, pojď se radovat se svým pánem.

 

Texty: http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=15&m=11&r=2020#C1

Rád bych dnešní zamyšlení věnoval zejména své manželce a nejen jí, ale také všem ženám. Tomu totiž napovídá první čtení z knihy Přísloví, které pojednává o řádné ženě. Jedná se vůbec o poslední verše této knihy – konkrétně od 10. po 31. Nicméně text, který můžeme slyšet při mši, není souvislý, ale je oproti biblickému zkrácen. Když se podíváme v Písmu i na verše, které se do liturgického textu nedostaly, tak jsou mezi nimi hůře vyložitelné texty. Například u výkladu 17. verše: „Bedra si opáše silou a posílí své paže“, bychom se mohli trochu zapotit. Ale také tam najdeme pěkný verš 26: „Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.“

Vraťme se k předloženému textu, kde se píše, že tato příkladná žena „shání vlnu a len“. To jsem si hned vzpomněl na svou manželku, která, zjevně podle biblického vzoru, poctivě navštěvuje eshopy, ale také místní obchůdek s vlnami. Pečlivě vybírá správnou vlnu, ze které svýma rukama uháčkuje nebo uplete krásné výtvory.

Praktické uskutečnění biblické výzvy jde tak daleko, že se manželka pravidelně setkává s dalšími pletařkami, kde si krom jiného vyměňují i své tvůrčí zkušenosti. Bible se tak stává inspirací nejen pro správné smýšlení, ale i pro praktické činnosti, kterými lze také Boha chválit.

Starý zákon je obsahem podstatně delší než zákon Nový a pisatelé v něm velmi rádi vstupují do běžného života lidí. Bůh se nám takto ukazuje jako blízký nám lidem i v každodenních činnostech. Pán Ježíš na tento názorný způsob sdělení navazuje ve svých podobenstvích, kde pomocí názorného příběhu vyjevuje pravého Boha.

Chtěl bych dále obrátit pozornost na 20. verš: „Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi.“ Zde je žena připodobněna k samotnému Bohu. Bůh je totiž ten, který se stará o ubohé a chudé, jak můžeme číst na mnoha místech Starého i Nového zákona. Bůh se tak ztotožňuje s ženskými rysy. Ještě silněji to můžeme vidět u proroka Izajáše 49, 15: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ Jistě z přirozenosti a také ze zkušenosti můžeme říci, že mateřský cit je natolik silný, že dokáže ženu uschopnit k heroickým skutkům lásky.

Prof. Ctirad Pospíšil upozorňuje, že na řadě míst máme dojem, jako by Bůh byl také matkou. Bible v modlitbě skutečně k oslovení Boha užívala obraz otce, ale v příměrech o Bohu používá i ženské atributy. Například pro vyjádření Božího „soucítění“ používá Starý zákon hebrejské slovo „rahamim“, což znamená v překladu „mateřské lůno.“

Klement Alexandrijský, který žil asi v letech 150-215 píše: „ Ve svém tajuplném božství je Bůh Otcem, avšak něha vůči nám, kterou v sobě nese, z něho činí také matku. Když Bůh miluje, má ženské rysy.“ Papež Jan Pavel I., předchůdce Jana Pavla II., jednou po modlitbě Anděl Páně prohlásil: „Pro Boha platí, že jsme předmětem jeho nekonečné lásky. Víme, že na nás stále hledí, i když se nám zdá, že nastala noc. On je Otec, ale ještě spíše Matka. Nechce nám ubližovat. Chce pro nás jen a jen dobro, a to pro všechny.“

Nakonec si můžeme připomenout slavný Rembrandtův obraz Návrat ztraceného syna, kde vyobrazuje otce s jednou rukou mužskou a druhou ženskou. Pravá ruka (z pohledu diváka) je ruka silného muže. Je to ruka, jejíž moci nelze odolat, je to ruka, které se dovede podřídit vše. Druhá, levá ruka je ruka něžné matky. Ruka, která má vždy pochopení, je plná lásky a vždy připravena pohladit, ošetřit ránu, přivinout na srdce.

Ještě se krátce přesuňme k evangeliu. Podobenství o hřivnách se zdá být celkem vzato jasným poselstvím. Nemáme zakopat své hřivny obdržené od Boha. Ovšem stále nově se vkrádá myšlenka: jaké jsou to hřivny, které jsme dostali? V úryvku vidíme, že pán svým služebníkům rozdává různé hřivny podle schopností, a na druhou stranu obdarovaní jich mohou i různě využít. Ne každému je dáno je rozmnožit tak jako prvnímu služebníkovi. Text ale jasně ukazuje, že je nutné se minimálně snažit. Máme intenzivně hledat využití svých schopností pro rozmnožení dobra nebo, konkrétněji řečeno, pro uskutečňování Božího království. Pak se mně samotnému může vkrádat otázka, čím hodnotným mohu ve svém okolí nebo farnosti či celé společnosti přispět.

Pána v úryvku lze snadno ztotožnit s Bohem nebo ještě konkrétněji s Kristem, který odešel po zmrtvýchvstání k Otci a vrátí se opět na konci časů. Proto obvinění onoho služebníka: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal“, může činit problém pro pochopení. Lze to vnímat i tak, že líný služebník se ze strachu a kvůli špatnému svědomí uchyluje k protiútoku vůči pánovi. Obviňování Boha jistě není nic ojedinělého ani dnes. Mnoho lidí si na Boha stěžuje, že nevyslyšel jejich modlitby, že dopouští to a to zlo, že není spravedlivý apod. Není to ovšem spíše přehazování zodpovědnosti na Boha? Asi těžko se můžeme lehce uchýlit k tvrzení, že my za nic nemůžeme a nemáme možnost cokoli změnit. Musíme uznat, že nějaké schopnosti máme - minimálně alespoň rozum a svobodnou vůli - a nedostali jsme je jen tak z plezíru.  Pak také žijeme v nějakém prostředí a společnosti, na kterou určitý vliv máme. Dle mého přesvědčení nelze příliš očekávat, že Bůh bude za nás napravovat vztahy v našem okolí, které jsme si sami pokazili nebo například životní prostředí, které jsme si sami znečistili.